Ute Lemper

Kariéra Ute Lemper je stejně rozmanitá jako rozsáhlá. Kromě vystupování na divadelních pódiích, hraje také ve filmu, koncertuje i nahrává. Po celém světě sklízí uznání nejen jako interpretka díla Kurta Weilla a Bertolda Brechta, berlínských kabaretních písní a francouzských šansonů, ale také jako představitelka hlavních rolí na Broadwayi, v Paříži nebo londýnském West Endu.

V roce 2015 dokončila nové skladby podle knihy Paula Coelha Rukopis nalezený v Akkonu. Nahrála je v New Yorku s nejlepšími hudebníky, mezi nimiž byl např. Gil Goldstein, který mistrně zaranžoval smyčce. Pro Ute Lemper, jako obdivovatelku Coelhova díla, měla tato práce mimořádný význam.

Prozatím poslední její nahrávka, "Forever", je poctou chilskému básníkovi Pablu Nerudovi. Jedná se o písňový cyklus jeho vášnivých milostných básní. S tímto programem Ute absolvovala celosvětová turné a o jeho upřímné otevřenosti svědčí také mnoho prodaných CD i živý záznam na DVD z vystoupení v Palau de la Musica v Barceloně.

V letech 2011 a 2012 představila na dalším ze svých celosvětových turné dílo argentinského skladatele Astora Piazzolly na slova básníka Horacia Ferrera. Původní španělský text vypráví příběhy lásky, odloučení, dekadence a vášně.

Ve stejném roce zpívala před vyprodaným sálem Rose Hall v New Yorku v koncertní řadě Jazz At Jazz at Lincoln Center s Wyntonem Marsalisem a jeho Jazz At Lincoln Center Orchestra.

Jeden z posledních jejích projektů je poněkud avantgardní písňová koláž poezie Charlese Bukowského. Do značné míry se na zrodu písní tohoto projektu podílela sama se svým partnerem Toddem Turkisherem a klavíristou Vanou Gierigem.

V roce 2013 byla spolu se smyčcovým kvartetem Vogler a klavíristou Stefanem Malzewem nominována na Grammy za CD Paris Days/Berlin Nights. Toto krásné album zahrnuje skladby o lásce ve válce. Autory jsou Hans Eisler, Kurt Weill, Brel, Piaf a Piazzolla. Můžete na něm ale slyšet také národní písně v jidiš a v ruštině. 

Ute Lemper se narodila v německém Münsteru, vystudovala Taneční akademii v Kolíně nad Rýnem a vídeňskou divadelní školu Maxe Reinhardta. V roce 1983 zazářila ve vídeňském představení Webberova muzikálu Kočky a o dva roky později ztvárnila hlavní roli v muzikálu Peter Pan. Přesto se stále vracela k temné německé minulosti na sólových koncertech s podtituly Recitál Kurta Weilla, Dietrich & Piaf, Jacques Brel, Leo Ferre, Kosma, Prevert, Sondheim nebo Berlínský kabaretní večer, dále potom v symfonických koncertech (včetně Weillových Sedmi smrtelných hříchů, písněmi Kurta Weilla, Edit Piaff a Madeleine Dietrich s Londýnským symfonickým orchestrem a dalšími orchestry).

Věnovala se také nahrávání nových alb pro DECCA (Ute Lemper zpívá Kurta Weilla (I & II), Žebrácká opera, Sedm smrtelných hříchů, Vzestup a pád města Mahagony, Prosperovy knihy (Michael Nyman, Songbook (Michael Nyman/Paul Celan), Illusions (Piaf/Dietrich), City of Strangers (Prever/Sondheim) a Berlínské kabaretní písně (jak německá, tak i anglická verze).  Časopis Billboard Magazine ji v letech 1993-1994 udělil  titul "Crossover Artist of the Year".  Vystupovala s nejlepšími symfonickými orchestry po celém světě.

Na počátku roku 2000 jí Decca/Universal Music vydala album Punishing Kiss, které nese skladby, jenž přímo pro ni složili Elvis Costello, Tom Waits, Philip Glass nebo Nick Cave. Z jejích významných DVD jmenujme Blood and Feathers z roku 2005, které vzniklo v Café Carlyle, jedné z nejvyhlášenějších newyorských kabaretních scén. 

V roce 1998 debutovala Na Broadway a ve stejném roce jí vyšlo album All That Jazz / The Best of Ute Lemper. Následovalo angažmá v Chicagu, kde hrála po boku slavné Chity Riverové. 

Z působení Ute Lemper na plátně jmenujme filmy L'Autrichienne (Rakušanka) režiséra Pierra Granier-Deferra, Prosperovy knihy Petera Greenawaye, Prorva Ivana Dychovičnyje,  Prêt-à-Porter Roberta Altmana,  Přelud Normana Jewisona, Combat de Fauves (režie Benoit Lamy), A River Made to Drown In (James Merendino) nebo Appetite (George Milton). Účinkovala také v mnoha televizních pořadech.

Ute Lemper žije se svými čtyřmi dětmi v New Yorku.

Foto: Steffen Thalemann